Publikace: Gert de Ruijter - Tváře a stíny (fotografie)
Při příležitosti výstavy Reminiscence v Plzeňské synagoze vydala Asociace Mlok knihu věnovanou tvorbě fotografa Gerta de Ruijtera.
z obsahu:
Eddy Gabriel: Vzpomínka na Gerta
Svobodná duše je vzácná, ale když se s ní setkáte, tak ji poznáte – protože když jste s ní nebo v její blízkosti, bude vám dobře, moc dobře.
Charles Bukowski
Gerta De Ruijtera jsem potkal kolem roku 1989 jako spolužáka mé tehdejší přítelkyně. Oba studovali fotografii na antverpské Královské akademii výtvarných umění. Gert se sice po škole odstěhoval zpátky do Amsterodamu, ale kontakty s přáteli v Antverpách, stejně jako se sítí svých přátel po celé Evropě, udržoval. Pravidelně své přátele navštěvoval a pobýval s nimi pár dní. Antverpy mají spíš maloměstskou atmosféru, na rozdíl od chladné anonymní metropole, jakou je Amsterodam se svými feťáky, zlodějíčky a drogovou mafií. Je to cena, kterou Amsterdam platí za to, že byl zřejmě nejtolerantnějším evropským městem. Díky tomu zde ale vzniklo vibrující tkanivo barvitých postav – tuláků, pouličních umělců, bezdomovců, zlatokopů a naprostých šílenců – a pro Gerta se stalo jeho „lovištěm obrazů“, ve ketrém se objektivem snažil zachytit podstatu toho, co vlastně znamená „být naživu“.
Gerta fascinovali umělci, překračující rigidní struktury konformity a jakoby samovolně usměrňující hudbu sfér – hudebníci, hlavně ti jazzoví a improvizující. Podobnou volnost nacházel také v postavách potulujících se po amsterdamských ulicích: různých outsiderech, kouzelnících, tulácích a ztroskotancích. Zobrazoval je s respektem a citlivě a analogovým foťákem Rolleiflex 6x6 zrnitými šedými řezy do života zachycoval jejich tváře. Gertovy snímky občas vycházely v různých hudebních časopisech, ovšem ne tak pravidelně, aby se fotografováním mohl živit, takže většinou žil na sociální podpoře. To mu na druhé straně poskytovalo čas a příležitost k toulkám ulicemi a možnost pohybu v úzké skulině, ve které při hledání obrazů dokázal uplatnit svůj talent pro úžas, krásu a tragédii.
Jeho možná nejznámější fotografií je portrét nešťastného hrdiny – jazzového hráče na trubku Cheta Bakera. Vznikla v momentě, kdy Chet vycházel ze squatu, ve kterém bylo zázemí pro závislé na heroinu. Stejně jako úchvatný portrét Boba Marleyho na pódiu vyšel tento snímek jako pohlednice v nakladatelství Art Unlimited Amsterdam.
Když se Gert stal otcem a musel se začít živit jako spojovatel v call centru, ztratili jsme spolu trochu kontakt. Už mě tak často nenavštěvoval a já za ním do Amsterdamu také nejezdil, jak bych si býval přál. Pro Gerta nebyl rodinný život přirozeným prostředím. Života vyvrhelů se sice bál, ale zároveň jim záviděl. Musel se cítit uvězněn pocitem zodpovědnosti za rodinu, a tak hledal únik v pochybných nočních barech a kavárnách. To nakonec způsobilo naprostý rozpad vztahu s jeho přítelkyní, synem Romanem i sestrou.
Po těžké životní fázi mě začal Gert navštěvovat častěji, ale něco se v něm zlomilo. Cítil se opuštěný a ztracený, stýskalo se mu po synovi, který se s matkou přestěhoval zpátky do Kanady. Zdraví se mu začalo zhoršovat, přestal o sebe pečovat. Pořád ještě fotografoval, i když jen zřídka na analog, spíš digitálně. Stále ale s tou nepopiratelnou kvalitou Gerta de Ruijtera. Vždy snil o svobodě, o životě, jakým žijí ptáci. Toužil – když se mu situace vymykala kontrole – někam odletět. Nakonec se mu, zbídačenému a osamělému kvůli pandemii covidu, povedlo v září 2022 odletět do posmrtné říše. Nechal po sobě dodnes nezpracovanou pozůstalost fotografického svědectví o stavu lidstva na přelomu dvacátého a jednadvacátého století.
Chybí mi.
Eddy Gabriel, 25. května, Antverpy
Eddy je umělec, narodil se v roce 1962 v Belgii, žije a pracuje v Antverpách.